Na samotný sever Skotska přes Nizozemsko a Anglii.
Odjezd
Tak dlouho jsem koukal na lednici a posouval tam vysněné destinace, které bych mohl projet na motorce, až se na první místo posunulo Skotsko a to i díky kamarádovi, který potvrdil, že pojede a byl schopen sdílet moje nadšení. Podotýkám, že na lednici zůstávají další destinace, na které snad v brzké době také dojde (Gruzie, Maroko, Estonské ostrovy ..)
Skotsko mne lákalo svojí krásnou zvláštností, kterou jsem vnímal z cestopisů a také svojí dostupností. Poslední kapkou byla neodbytná nutnost projet NC500 a ověřit si, že špatné počasí je jen o nastavení v hlavě. Přípravám jsme moc nedali, poněvadž už mám vyzkoušené a ověřené, že člověk míní a život mění, nebo ještě lépěji, že chceš-li Boha rozesmát, tak mu řekni svoje plány (jsem ateista, ale kdyby tam nahoře přeci jen byl tak je lepší to sním mít za dobře). Jediný pevný plán bylo objet North Coast 500 a vidět ostrov Skye.
Motorky jsou celkem nové (ATAS 1100 a Tiger) takže moc přípravy nepotřebují, jen zabalit nejnutnější do horního topcase, zajistit trajekt, zajistit vozík a domluvit termín. Dále jsem se jal vyzkoušet nové oblečení od Alpinestars Andes, které by mělo odolat snad i nějakému tomu dešti a nepříznivému počasí, a také jsem do výbavy přibalil i „nepromokavé“ rukavice od Fox (bohužel u rukavic jsem se měl řídit pravidlem, že nejsem tak bohatý, abych si kupoval levné věci). Jak je zmíněno, tak cestu po pevnině jsme zvolili auto s přívěsem do Amsterdamu / Ijmuidenu, kde jsme měli zajištěný trajekt do Newcastle. Trajekt jsme objednávali cca měsíc a půl předem, poněvadž jsme kluci od rodin a celkem nám trvalo trefit přesný den odjezdu. Protože nám trajekt odjížděl 14/6 tak jsme zvolili pohodovou variantu, že najdeme kempík poblíž Amsterodamu a budeme mít jeden volný den v Nizozemsku.
Nizozemsko
V tomto kempu jsme měli domluvené parkování auta a přívěsu za 5€ na den. Kemp Swaenebloem (bohužel v roce 2025 je kemp již trvale uzavřen) je podle nás ideální, poněvadž je cca 20km od přístavu a kousek od Amsterdamu, a navíc jsou tam velmi pohodoví majitelé, kteří jsou také navíc motorkáři. Jen nás poprosili, zdali jim raději necháme klíče od auta, kdyby s ním bylo zapotřebí hnout. Motorky jsme pozdní odpoledne sundali po 1000km cestě z podválu a postavili je na krásnou trávu přímo ke stanu. Soused v obytném vozu ve věku 80+ se ubezpečil, že nám naše motorky nespadnou a raději nám donesl prkýnka na podložení. Poté jsme vedli pohodovou diskusi o cestě a také o historii výroby motocyklů v ČSSR, kterou překvapivě výborně znal. Následně jsme zjistili, že jeho celá rodina aktivně závodí na TT okruhách po celé Evropě. Původní zpestření nízkými průlety přistávajících letadel na blízké letiště Amsterodam se stalo kolem 5 hodiny ranní celkem nepříjemností, poněvadž letadla přistávali s cca 5 minutovým intervalem. Do toho jsem prý chrápal (což je blbost, poněvadž já jen skřípu zubama) tak kolega Vláďa šel spát do auta. Ještě před spánkem jsme prošli nedaleké okolí a dali si pár pivek. Sice již v polovině června, ale počasí ještě k sezení na zahrádce nevybízelo, ale brali jsem to jako generálku na skotské letní počasí. Ráno jsme si za zvuků přistávajících letadel a všude přítomných žab zabalili na cestu, a protože jsme měli čas do 17 hodin tak jsem si ještě naplánovali krátkou poznávací cestu na sever Nizozemska.
Po snídani z vlastních zásob jsme nejprve museli pořešit dobrou kávu, poněvadž na ní jsem závislý a poté hurá na objevování Nizozemských rovin. Chcete-li si užít výhledů na nespočet větrných mlýnů a nekonečné výhledy na Severní moře pak je Nizozemsko ideální varianta, chcete-li si užít motorkářských orgií tak tato lokalita není tou nejvhodnější. První zastávku jsme si dali na pěkné velké písečné pláži Castricum ann Zee, kde jsme uspokojili naši závislost na kofeinu a pokochali jsme se Severním mořem a takovou to prvotní pohodou na začátku výletu. Parkování pro motorky je zdarma při vjezdu bočním vjezdem vedle závory pro auta.
Toulání po severu Nizozemska
Dále jsme pokračovali na sever přes Breezanddijk val v severním moři. Kdo má rád zajímavé stavby tak je to super, ale jinak dlouhatánská rovina za vydatného větru, který potvrzuje název této uměle vytvořené hráze do Fríska naskytuje pohled na moře a nespočet větrníků. Cílem bylo město Sneek, kde jsem si chtěl dát typickou rybu (v minulosti jsem zde byl na lodi).
Oblíbená rybárna před hlavním mostem ve Sneeku byla otevřená a dostává stále svému hodnocení – fronta, ale rybyčiky fakt super. Ve městě jsme nechali na Nizozemský způsob motorku podél chodníku a koukali s vyklidněnou myslí na zvedací mosty a lodní provoz. Pomalu se nám do hlav dostával deficit si projet nějakou tu zatáčku, ale ani cestou nazpět jsme neuspěli a rovinatými cestami jsme se podél moře a uměle vytvořených zátok vydali do Amsterdamu a následně do přístavu Ijmuiden. Zlatý tempomat na motorkách. Přesycení rovinatou krajinou, kde nejvyšší bod byla helma přede mnou jedoucího Vládi, s abstinenčními příznaky po nějaké té zatáčce jsme dostali ránu do týlu v ceně za benzín. I přes to, že jsme se samozřejmě informovali o cenách, nás cena 2,60€ (06/2022) za litr dost vykolejila. Ale pohodovou atmosféru nám to nezkazilo.
Cesta k trajektu
Následoval brutální průjezd hlavního město, kde orientace na 6 proudové příjezdové silnici a hromada tunelů způsobila samozřejmě bloudění a cca hodinové zdržení. Nicméně nutné centrum jsme projeli a ujistili se, že přelidněné, turisticky profláklé místa nejsou nic moc, kort když jedete na motorce a musíte udělat pár dopravních přestupků, abyste se z té sítě kanálů, jednosměrek a zákazů nějak vymotali. Kolem 16 hodiny jsme dorazili do přístavu a přes rychlou pohodovou kontrolu jsme se nalodili s další skupinou motorkářů na trajekt, kde nás čekala celá noc na ostrovy. Trajekt DFDS je, co se týče kurtování motorek výborně vybaven a nechybí zde velké množství popruhů a přichycovacích ok na zdech i na zemi.
Cesta Amsterdam Ijmuiden je také nutné zlo. Když opomeneme rovinu a rychlostní silnici, tak se navíc přidalo dost nevzhledných průmyslových objektů a samotný přístav také nevyvolává romantické představy o mořeplavectví. Nicméně ubytování ve vnitřní kajutě po základní hygieně jsme dali povinné pivko na zádi lodi a jako správní turisti si vyfotili odjezd lodi z přístavu. Pak už jen nějaká ta bagetka a vínko a hurá do pelechu nabírat sílu na naše hlavní dobrodružství v krajině kde jsou řídítka na jiné straně. Pro mne to byla první zkušenost s jízdou vlevo tak jsem byl v mírně nervózním očekávání.
V zemi, kde mají volant na špatné straně
Newcastle. Dorazili jsem přesně na čas a mohli jsme zahájit naší hlavní část cesty. Vlevo, držet se vlevo vole – říkala mi neustále hlava. První kruhák byl zvláštní zážitek, ale OK. Vlastně je to také možná přirozenější, ale stále jsme byli velmi obezřetní a lhal bych, že jsem se nepřistihl, jak jsem třeba po výjezdu z čerpací stanice nenajel suverénně na pravou stranu. Naštěstí to byl mžik a vždy jsem se poslušně vrátil na správnou stranu. Cestu jsme volili přes Northumbeland National Park na hranice Skotska a dále na Edinburgh. Popravdě jsem při prvotních kilometrech za Newcastlem očekával vetší wow efekt, kdybych nejel na špatné straně tak bych si myslel, že jsem v blízkém okolí a ne někde na daleké cestě. Vše se změnilo vjezdem do národního parku Northumbeland. Když sjedete z hlavní silnice mezi Otterburnem a Rochestrem tak vás očekává krásná vysočina s nádhernými výhledy, které byly podpořeny super počasím. Malé, občas šotolinové cesty začali uspokojovat naše motorkářské touhy. Nikdo nikde (krom pár vojenských aut), a krásná příroda nás donutila k první pohodové občerstvovací zastávce, která se díky našim otevřeným hubám a dětskému úsměvu na tváři protáhla díky opakující se mu focení. Prostě paráda za každou zatáčkou.
Konečně Skotsko
To jsme ještě nevěděli, co nás čeká na severu Skotska a že kdybychom se všude takhle zdržovali a kochali se tak nikam nedojedeme. Ale i cesta je cíl, takže jsme nevěděli ani kam dojedeme. Prostě na sever a kolem 16 hodiny hledat přes Booking a AirBnb nějaké místo na složení. Cestou na Edinburgh jsme ještě provedli povinnou zastávku na hranicích Anglie a Skotska (Carter Bar), kde jsme si vystáli malou frontu s asijskými turisty a vyfotili se u hraničního kamene.
První část cesty splněna. Skotsko dosaženo a nám se na hubě objevil ještě větší rohlík. Sice jsme oba očekávali již přírodní výjevy jako z cestopisů, které byly ale ještě mnohem severněji, ale i tak to již byla jiná krajina než u nás doma, a tak jsme se již kochali nesčetnými zatáčkami a zkracovali čas na focení každého zámku či rujny, které byly všude po cestě a upozorňovali na hrdou historii Skotska.
Edinburgh
Následoval náš první průjezd hrdým Edinburghem, který jsme měli v itineráři až v posledních dnech naší cesty, ale byl po cestě na start NC500 tak jsme projeli samým centrem, oči jsme valili při průjezdu hlavní historickou ulicí a pohledem na majestátný hrad, a u moře jsme začali hledat naše první ubytování na ostrovech. Zde jsme již viděli „TO“ Skotsko jak jsme si jej celou dobu představovali.
Dunfermline
Věděli jsme, že náš původní cíl Inverness (start značené NC500) byl ještě daleko a také jsem ještě cestou chtěli vidět pár míst, tak jsme našli pěkné ubytování v hotelu se snídaní ve městě Dunfermline. Toto město bylo dokonce ve středověku hlavním městem Skotska a tak bylo plné historických památek, které nás nutili se alespoň trochu zorientovat ve Skotské historii (předtím byl studijní materiál hlavně film Statečné srdce). Dunfermline je také rodným městem pana Carnegieho, který se díky svým ocelárnám dostal v Americe k velkému bohatství (je brán jako druhý nejbohatší člověk v historii po Rockefellerovi) a pro nás byl hlavně známý ve spojení se slavnou Carnegie hall v NY. Opět jsem si uvědomil, že cesta není jen příroda, zatáčky, pohoda, ale také se celkem vzdělám – poněvadž na místě spojeným s takovouto historií si to člověk tak nějak lépe představí a hlavně zapamatuje. Ale dost historie a informací, které si každý může dohledat. Večer proběhlo povinné pivko v klasických skotských pubech, povinné fish and chips a ráno na snídani nás čekalo první setkání s národním jídlem Skotska = haggis. Slyšel jsem, že to není úplně mňamka a ještě k tomu nemám preferenci v ovčím mase, ale musím upřímně říci, že je to dobré a po zbytek cesty jsem si to pravidelně dával. Prostě je to taková okořeněná jitrnice, která zasytí. Vlastně vůbec skotské snídaně jsou velmi vydatné a také mají prokazatelně vliv na figury skotských obyvatel a hlavně obyvatelek. Čím jsme se totiž dostávali více na sever Skotska tak se kolega Vláďa stával téměř nejhezčí, a hlavně nejštíhlejší ženskou. Plán na další den bylo dojet poblíž Invernesu, ale plány jsou od toho aby se měnili tak jsem se díky cestě a zastávkám sotva dostali do Spey walley whisky trail, která je vyhlášená koncentrací těch nejslavnějších palíren whisky na světě. Ale detailně více trochu níže, poněvadž cestou ještě bylo pár velice zajímavých (hodně zajímavých) míst, která způsobila naše zdržení. Ale času je dost, takže jaképa zdržení, věděli jsme, že nemá cenu spěchat a něco vynechávat jen kvůli tomu, abychom dorazili do plánovaného cíle.
St. Andrews – město golfu a královské univerzity
První naší zastávkou druhého dne na ostrovech bylo městečko St.Andrews, které je proslaveno svojí katedrálou, a hlavně nejstarším golfovým hřištěm na světe (tvrdí tedy v St.Andrews). Zbytky katedrály jsou opravdu monumentální a díky své architektuře působí i velmi odlišně než stavby v naší kotlině. Dokonce to byla v té době (1158) nejvyšší stavba ve Skotsku. Nejsme žádní obdivovatelé architektury a už vůbec ne znalci ostrovní historie, ale na tuhle památku jsme koukali vážně s otevřenou hubou. Opět nespočet fotek našima iphonama (to jen pro případné komentáře na kvalitu našich fotek) a přejezd k nedalekému golfovému hřišti. Zde jsme měli štěstí, že se připravoval velmi prestižní turnaj, který oslavoval 150 let fungování tohoto jednoho z největších golfových turnajů. I přes veškeré přípravy a slávu zde byla všude přítomná pohoda a možná by nás nechali na motorkách dojet na samotný finální green. Přes naše dotazy, zdali se můžeme projít nám bylo opakovaně sdělováno, že v pohodě, žádný problém. Tak jsme se v motorkářském mundůru procházeli po místech kde za necelý měsíc chodili chlapy s holemi a pak si došli pro nemalý šek na dolary. Zážitek, ale protože nejsme ani jeden aktivní ani pasivní hráč této hry, kterou zde můžete praktikovat téměř v každé vesnici, tak jsme si naordinovali občerstvení u nedaleké pláže, která je souběžná s celým golfovým areálem. Ač větrno, ale krásné polojasno jsme si dali výbornou zmrzlinu a dortík.
Vysočina Cairngorms
Dalším bodem byla skotská vysočina Cairngorms národní park, kde je pro nás hlavně druhý nejvyšší pass ve Skotsku – Old military road kolem hory Cairnwell. Krása střídá nádheru, opravdu super poježdění a nemá cenu cestu popisovat, poněvadž některé zážitky jsou nepřenositelné. Stále nám přeje počasí (sem tam oblačno a krátké sprchnutí) a provoz téměř žádný. Právě silný provoz a počasí bylo velkým strašákem, ale náš počátek cesty byl zalitý sluncem (těch pár kapek bylo jen zpestřením – a provoz téměř žádný). Za každým horizontem na skotské vysočině se otevře nádherný fotogenický pohled plný zeleně a dalekých výhledů. Takhle jsme si to Skotsko nějak představovali, a to jsme ještě zdaleka netušili co přijde dál za parády. Když už jsme jeli cestou, tak jsme se rozhodli navštívit i Balmoral, což je místo, kde tráví víkendy královská rodina – a kde zesnula královna Alžběta. Bohužel jsme na místo dorazili 5 minut před zavíračkou, tak jsme se již na kafíčko ke královně nedostali, ale stejně bychom asi pořídili kafe levněji, než byl vstup do zahrad tohoto zámku.
Ale po odbočení na silnici B976 jsme té královské rodině tedy záviděli. Ty výhledy na skotskou vysočinu, ty zatáčky (až se divíme, že královská rodina preferuje Land Rovery před motorkami) – jedním slovem kýč, nebo jak říká jeden z našich kamarádů – Romantika jak pánské přirození. Výhledy na Carn a Bhacain, kam chodí královská rodina na lov a procházky je opravdu dechberoucí a o to víc, když vám stále přeje počasí. Škoda jen, že celé území je oplocené a soukromé (ale to vlastně skoro každá část Skotského venkova). Mít možnost a chlupatější gumy tak místní šotolinky v dálavě by určitě poskytli další jiný rozměr zážitku. Ale jestli se budeme s otevřenou hubou kochat na každém místě 10 minut a více tak nikam nedojedeme. Stále jsme ještě nedosáhli oficiálního startovacího místa NC500 tak bylo na čase vzít za hefty.
V místě whisky zaslíbeném
Jenže v cestě stálo ještě místo, které jsme rozhodně chtěli prozkoumat důkladněji. To místo je vyhlášené výrobou whisky a je zde velká koncentrace těch největších výrobců, nebo těch nejkvalitnějších výrobců. Jedná se o Speysiede (The Malt Whisky Trail). Nejsem tedy vůbec znalec, a určitě nerozeznám skotskou od irské, ale tahle místa musí oslovit každého chlapa. Každá destilerka má svoje kouzlo i když u některých jsem si představoval jakési větší kouzlo, prostě to byla hala kde byl napsaný světoznámí nápis a já čekal něco jako více – nikde nic, vše v tomto malém baráku poblíž vesnice. Rozhodli jsem se, že se ubytujeme v malém hotýlku přímo v centru této whisky provoněné lokality. Eastbank hotel ve městečku Rothes asi uplně 3 hvezdičkám, v tomto případě várnicím, neodpovídal, ale místní whisky bar a vydatná skotská snídaně 2 českým motorkářům dostatečně posloužil. Ve městečku Rothes jsou dvě destlilerky, Glen Spey a Glen Grant, z čehož Glen Grant je ve vlastnictví společnosti Campari a je tedy světově uznávaná (minimálně komerčně). Provedli jsme krátké návštěvy, poněvadž výrobny jsou opravu malé a nečekejte zde žádné obrovité stavby. Večer jsem poseděli u piva a paní domácí nám doporučila degustaci whisky, které tedy měla takových značek, že by se za to nestyděli ani v Pelhřimovském muzeu rekordů. Převážně z finančního hlediska jsme provedli košt 4 značek, přičemž nám bylo místními řečeno, že se ty lokální značky nedají pít a že máme zkusit jiné lepší značky, které nám ale nic moc neříkali. Rád bych vám popsal chutě po rašelině, nebo námořních pytlích nakládaných v rybím nálevu se solí, ale já cítil prostě whisky (i když chuťové rozdíly tam byly).
Speysiede (The Malt Whisky Trail)
Ráno po snídani (vejce a haggis), jsme opět za dobrého počasí nasedli na motorky a jali se konečně dorazit na začátek NC500. Jen tedy ještě projet ty pro nás nejslavnější destilerky. Začali jsme u značky Macallan, která je známá výrobou jedné z nejdražších whisky na světě (stačí jen pohledat na webu a v případě zájmu prodat ledvinu i motorku). Následoval Glenfiddich, který je známý díky svému jelenovi ve znaku. Zde jsme nakoupili dárkové lahvičky, poslechli jsme si kus historie, dozvěděli jsme se, že této rodině patří i značka Grants a že ve vedení je stále moc pěkná svobodná nástupkyně rodu. Tahle destilerka je opravdu připravená na turismus a lze zde pobýt i delší dobu.
Když si tak jedeme skotskou krajinou, tak zahlédneme hromadu sudů. No ale opravdu velkou hromadu sudů. Odbočili jsme podle nic neříkající cedule a vyskytli se u největšího výrobce sudů na whisky. Návštěvu Speyside Cooperage opravdu doporučujeme. Ročně zde vyrobí přes 150 tisíc sudů, což vede člověka k zamyšlení, že s tím chlastem na tom nejsme tak špatně, poněvadž je toho ještě dost, co se musí na světe vypít. Doporučuji celou výrobu objet zezadu a podívat na uskladnění a výrobu služebním vchodem, který byl otevřený.
Přes pár lokálních destilerek jsme dojeli až k vyhlášené Strathisla distillery, kde se vyrábí také Chivas Regal whisky. Pár vzpomínek na naše mladistvější léta, kdy jsee si po výplatě koupil na baru jako velkej kluk panáka šivasky. Nicméně je faktem, že tahle destilerka je opravdu moc pěkná a turisticky velmi přátelská. Když napíšete odkud jste tak dostanete jako poděkování za návštěvu lahvičku Chivas 12y. Čas se nám díky návštěvám krátil a my defacto najeli cca 50km za půl dne.
Povinné zastávky
Tak tedy trochu zrychlit a směřovat dále na sever. Zvolili jsme rychlejší variantu po silnici A96 na Inverness. Cestou jsme se podívali na vojenskou pevnost Fort George, kde jsou stále aktivní vojáci a bylo pěkné vidět hrdé skotské vojáky s typickou čapku na hlavě. Ale jinak je popravdě pevnost o ničem, sice moc zajímavé výhledy na moře, ale ty byli celou cestu, a ještě nás jich nesčetně čekalo. Sluníčko a pohoda nám umožnila zastávku u jezera Loch Ness, které jsme vlastně ani nechtěli moc vidět. Co dodat, zastávka u přelidněného Urquhart Castle na břehu jezera vlastně potvrdila, proč jsme tohle místo chtěli vynechat. Ale co už, když už jsme v tom Skotsku, tak jsem si tuhle povinnou turistickou zastávku odškrtli. Ani my jsme Lochnesku neviděli, tedy ne v jezeru, kolem jezera je jich k vidění strašná spousta a podle nás jich je většina made in China. Jestli chcete zaparkovat u zámku, tak tam je pouze placené parkoviště, ale zaparkovat se dá i na malých odpočívadlech podél silnice.
Konečně NC500
Cílem dnešního dne byla vesnice Helmsdale, kde jsme si klasicky přes Booking zajistili ubytování se snídaní. Cestou jsme si dali zastávku v centru Invernessu, kde jsme navštívili opravovaný zámek a centrum města na dobrou zmrzlinu. Čistě náhodou jsme našli dílnu na výrobu kiltů a dalšího typického skotského oblečení. Zajímavé bylo hlavně to, že tato dílnička vyráběla oblečení pro královskou rodinu. Zde jsme koukali, že čím dražší kilt a podobně tak je to z dost nepohodlného materiálu. Ale i zde je vidět všude přítomná skotská hrdost. Dali jsme si výbornou zmrzku, pokecali s pár motorkáři o našich a jejich plánech a vyrazili zase dál za zážitky. I v Invernessu jsem měli asi štěstí, poněvadž nám bylo v motorkářkských hadrech fakt vedro a sluníčko nám pálilo naše motrorkářské ksichty.
Konečně jsme najeli na silnici značenou NC500. Na okraji města Inverness jsme se zastavili u řezníka, který se chlubí oceněním, že dělá nejlepší haggis na světě (Cockburn & son). Bohužel neměl žádný čerstvý a měl jen konzervovaný a ten jsme do naší bagáže balit nechtěli, kort když jsme si haggis dopřávali každý den. Nicméně místní lidé jsou velmi ochotní a dokonce nám nabízeli ubytování na jejich farmě.
Protože, jsme již měli zabookované ubytování tak jsme odmítli a jeli dál do Helmsdale. Cestou ještě další ze zastávek u destilerky whisky (prostě si nemůžeme pomoci), tentokráte také u celkem známe značky Glenmorangie. Bylo již po 17 hodině a byla již zavřená, a tedy jen rychlá fotka a dále na sever po cestě E15. Pomalu byl čas na nějaké to jídlo, a tak jsme zastavili cestou v Golspie kde je opravdu výborné Fish&Chips (The Trawler). Za nás byla tahle ryba asi nejlepší co jsme dosud jedli a v následujících dnech jsme jen se slinou v ústech vzpomínali na tuhle mňamku. Opravdu vřele doporučujeme, je sice již trochu horší se domluvit naší angličtinou, poněvadž čím víc na sever, tím více je zde znát skotská angličtina, ale dobří lidé se domluví všude. Super je, že po zakoupení si můžete jít sednout na opravdu nedalekou pláž a dopřát si jídlo s krásným výhledem na moře. No a počasí? Stále v pohodě. A doprava také téměř žádná. Takže dnešek zalitý sluncem. Cestou s plnými žaludky jsme ještě navštívili opravdu krásný zámek Dunrobin. Tento zámek je v soukromých rukách a je tedy možnost přístupu jen do jeho zahrad, které přiléhají přímo k moři. Začal se docela dost zvedat vítr což překvapivě dosti zlepšovalo atmosféru téhle návštěvy. Krásnou pobřežní cestou, která se neustále klikatí razíme směr k našemu dnešnímu hostiteli. A kdybyste se snažili spočítat všechny ovce podél silnice tak počítáte snad ještě nyní, nebo usnete jako s rohypnolem.
Velmi zvláštní místa
Dorazili jsme do hotelu The Bridge. Přivítal nás majitel, který vypadal jako tučňák z filmu Batman. Neustále rozepnutý poklopec a s mastnou košilí nám ukázal náš pokoj v podkroví. Jen pro zmínku nás u snídaně přivítal stejně jako večer, tj. rozepnutý poklopec a stejná košile. Po základní večerní hygieně hurá na pivko do místní hospody. Vlastně jediné otevřené. Ale zážitek s lokálama byl super. Jeden hrdý skot, který vypadl jako Wayne Rooney, ještě bez vlasů se nás zeptal odkud jsme a při odpovědi že z Česka tak burácně vykřikl že to zná. A že prý Rokycany, a my s překvapením, že neřekl Prahu se ptali, proč Rokycany? Že prý vedle ve vesnici bydlí nějaký čech z Rokycan, tak to město zná. Jinak pak nějaké to pivko, nějaká ta diskuse s místními, která byla celkem pochopitelná, poněvadž za každým slovem říkali „FUCK“ cokoli. Jinak tedy popravdě v tomhle městečku začínáte vnímat skotský venkov a trochu odlišnou úpravu a vzhled venkovanů. Začátek byl náš pan domácí a vše vyvrcholilo v místním krámku, kde nás překvapil zrzavý muž v kostkovaném pyžamu s namalovaným obličejem. Ty woe, ještě nůž či sekyru v ruce a do teď sedím s koktáním u logopeda.
Další den byl nejdelší, co se týče kilometrů a délky v sedlech. Podcenili jsme totiž zajištění ubytování, a tak jsem si museli cestu trochu natáhnout až do večerních hodin. Ale pěkně postupně. Ráno jsme dotankovali a zde se mi stalo, že s Metallicou v uších jsem po natankování pěkně vyrazil na silnici. A hle, proti mně náklaďák jak z filmu Blbý a blbější. Blikal a troubil a já si naštěstí ještě v bezpečné vzdálenosti uvědomil, že je třeba neustále myslet na to, že zde jsou řídítka na jiné straně motorky. Zpátky na správnou stranu a jupí na jeden z nejkrásnějších úseků NC500 (a vlastně i na jeden z nejkrásnějších úseků, co jsem kdy v životě jel). Jestli zvažujete Skotsko, tak kvůli téhle severní části to vážně stojí za každou korunu (či libru).
Spektakulární sever
Když jsem zmínil to řízení a provoz, tak asi jediný problém byl s nájezdy na velké kruhové objezdy, kdy je třeba se správně zařadit, poněvadž v jiném případě hrozí zmatečné přejíždění uvnitř kruháku a vyhýbání se najíždějícím autům z leva. Další překvapení na velkých kruháčích číhalo v semaforech či stopce uvnitř kruhového objezdu. Ty jsem nedával a přes pár troubení jsme je ve zdraví projeli (možná obdržíme nějaký následný dopis s fotkou). Ale veškerý případný stres byl tatam při cestě NC500 (A9).
Stále krásné polojasné počasí a teploty kolem 15 stupňů. Cesta po pobřeží je opravdu za odměnu i když zrovna tahle část silnice A9 není úplně zatáčkovitá. Absenci zatáček vynahrazuje pohled na moře a skotskou zeleň, která je opravdu jinak zelená. Všude okolo nepočítaně materiálu na výrobu tradičního haggise a na každé křižovatce informace o nějakém historickém monumentu, který může být třeba jen díra v zemi. V Latheronu jsme si dali něco jako kafe (kvalita kafe je zde všude taková služně řečeno nijaká a najít slušnou kavárnu je jako hledat ovčáckého psa v té záplavě ovcí) a odbočili dále na A99 po značené NC500 směr Wick. Jinak tohle městečko a jeho okolí, je opravdu jak z propagačního materiálu na Skotsko. Nejdříve jsme se zastavili na skaliskách u zříceniny Old Wick. Jako tady jsme skoro zaplnili naši paměť v telefonech, poněvadž taková paráda se přece musí zachytit. Nepopsatelné místo na skaliskách, které má neskutečné kouzlo a všem bych doporučoval se zde zastavit. Potažmo je zde možnost případně i zakempit na pěkném klidném místě. Jen nedoporučuji moc chlastat, poněvadž pád z útesů by znamenal okamžité vymazání vaší jedinečnosti ze zemského povrchu.
Krátká zastávka zabrala více než hodinu a bez řečí s absolutně spokojeným výrazem jsme pokračovali na nedaleký Sinclair Girnigoe Castle. Jako tohle je opravdu neskutečná kombinace parádních zážitků na malém kousku krásného Skotska. Nutnost zaparkovat cca 700m od hradu a jít v motorkářském k hradu je jen malé mrzení na tomhle dalším zážitku. Tohle je opravdu to Skotsko, ale to už se opakuji. Sinclair Girnigoe je již více profláklý než předchozí Old Wick a tak tady bylo celkem více lidí, ale ta scenérie je opravdu nádherná. Krásné zachovalé pozůstatky hradu přímo na útesech v nádherném zeleném okolí. Počasí stále super, takže krásná procházka a další více než hodinka s otevřenou hubou. Jestli se orientujete v ostrovní historii a v historickém sporu Anglie vs Skotsko, tak tady je dost informací, které na toto upozorňují a popisují. Velmi zajímavá je informace, že v roce 1577 zde majitel hradu nechal uvěznit svého syna a nařídil, aby byl krmen pouze masem nakládaným v sol, bez přístupu k vodě. Syn zemřel šílený na dehydrataci. Hold každý má v rodině jiné vztahy (trochu se děsím co si na mne vymyslí manželka až ji oznámím další více než deseti denní výlet). Dnes se za vydatného přispění královské rodiny tento hrad opravuje, ale tak šikovně, že téměř nebrání vaší návštěvě a ani nekazí kýčovité zachycení na fotografiích. Takže Wick ANO.
Vzhůru na sever – co nejseverněji
Další hnusné kafe na benzínce, dotankovat a hurá na samotný sever naší cesty. Už zde jsme pomalu zjišťovali, že s dnešním ubytováním to nebude tak snadné, poněvadž hustota zalidnění se zmenšuje a ceny se zvyšují (případné ubytování v kempech ve vlastních stanech je ale možná téměř v každé osadě, aly my stany a výbavu nevezli). Ale to nám nekazilo zážitek z cest a věděli jsme, že nějak bude. Ještě stále na východním pobřeží bylo počasí super a ani vítr nebyl tak strašný. To se postupně měnilo naším příjezdem na ikonický John O’Groats. Ještě trochu k tomu, co jsme vypozorovali a následně si ověřili s počasím. My volili variantu NC500 proti směru hodinových ručiček, tedy z východní strany a situace s počasím je ve Skotsku většinou taková, že dešťové mraky se valí na západní pobřeží a ty se postupně rozpouštějí a na východní pobřeží téměř nedosáhnou. To vysvětluje naše štěstí s fajnovým počasím na východní straně cesty. Nicméně i v dalších dnech jsme měli na počasí štěstí, a to i na západní straně – když tedy pominu ostrov Skye.
e třeba konstatovat, že východní cesta po silnici A9 a A99 není úplně plná zatáček, ale absenci zamotaného asfaltu vynahrazuje v plné míře okolní kýčovitá krajina. Takže nudit se za řídítky určitě nebudete.
John O’Groats, je malinkatá osada na samotném severu Anglie, není to její nejsevernější místo, to je kousek vedle, ale je to místo, kde končí nejdelší možná silnice z jižní části Anglie, tedy je zde poměrně velké množství turistů na kolech, motorkách i obytných vozech, kteří absolvují celou tuhle turistickou cestu z jižní Anglie. Místo má opravdu atmosféru konce světa, tedy alespoň pro nás středoevropany. Konečně dobrá káva, zmrzlinka, možnost se najíst v pár hospůdkách plných turistů a jak píší průvodci, tak i množství pastí na turisty ve formě hromady suvenýrů. V jednom z krámků jsme nakoupili samolepku a pohovořili s místním, že odkud jako jsme, jak se nám tu líbí až došla řeč na to, že máme velké štěstí, poněvadž dnes je jeden z málo dní, kdy zde neprší a nefouká vítr. To dosvědčuje i venkovní velká cedule s předpovědí počasí – „Dalších 365 dní bude pršet“. Tak tedy pár povinných fotek a dál na cestu, poněvadž stále nemáme zajištěné ubytování a čas se krátí.
Severní NC500
Na tomto místě již najíždíme na severní trasu NC500, kde se začíná měnit profil a hlavně mizí rovinky a začíná krásná zamotaná silnice s mírně horším povrchem a výrazně užší, kde se kolikráte musíte vyhýbat jen na vyhrazených místech. Naštěstí máme asi opravdu štěstí, poněvadž provoz je zde i nadále minimální, takže cesta ubíhá. U městečka Dunnet, jsme odbočili na krásnou panoramatickou cestu směr nejsevernější místo Velké Britínie. Začal výrazně foukat vítr, ale stále nám to nemohlo kazit pocit z okolní krajiny a celkové pohody. Dorazili jsme na místo kde to už severněji na motorce nešlo. Maják Dunnet Head je umístěn na krásném skalisku, kde jsou výhledy na velké vlny, které se o tato skaliska tříští. Pro nás to byl další spektakulární zážitek. Vítr zde byl ale opravdu pekelný, tak jsme ujeli dál po severní trase směr na západ. Tato silnice A836 je nejsevernější cesta pevninské Velké Británie, takže jsme ji vnímali jako další milník naší cesty.
Projeli jsme městečko Thurso a frčeli dále na západ. Od tohoto místa se začala cesta nádherně kroutit a okolní krajina nás nutila furt zastavovat a kochat se dalším parádním pohledem. Vítr ustával, ale podle meteoradaru jsme tušili, že dnes asi poprvé vydatněji zmokneme. Nepromoky máme v kufrech, ale naše hadry mají nějaký ten deštík vydržet tak jsme pokračovali stále za polojasného počasí, které dodávalo okolní krajině nádherné barvy, směr na městečko Durness. Poněvadž jsme nacházeli ubytování jen dost mimo naší cestu a ve velké vzdálenosti, tak jsme doufali, že v Durnessu a okolí najdeme nějaký B&B. Člověk míní a život mění, takže po pár zastávkách na útesech s krásnými plážemi, kam by Ital narval stovky slunečníků jsme pokračovali dalších více než 100 km k ubytování. Nemá cenu vám tady popisovat všechna zákoutí, kde jsme fotili a zastavovali, ale určitě si dejte do případného itineráře místa Colckbackie beach a Ceannabeine beach. Na takovýchto místech zapomenete na čas a malicherné problémy.
Počasí
Nicméně nás ze snění probral první vydatnější liják. To už byl deštík hodný nasazení nepromoků. Ale pohodu a radost z cesty nám to vzít nemohlo a brali jsme to jen jako zpestření na naší cestě. Koneckonců s deštěm jsem počítali a že přišel až takhle pozdě bylo vlastně štěstí. Protože dešťová víla zřejmě usoudila, že nás pár kapkama nenaštve, tak to po cca 45 minutách vypnula a zapnula nám jiný program, který při nádherném západu slunce vysílal duhu. Hele jako, vím, že se budu opakovat, ale ty výhledy jsou opravdu absolutně jiné než v Alpách, které máme projeté (tím nic proti Alpám, které milujeme).
K ubytování přes Airbnb jsme dorazili již se setměním. Cestou k městečku Poolewe, kde máme dnešní spaní jsme měli docela štěstí u čerpací stanice, která zavírala v 19 hodin a my dorazil v 18:55 s tím, že naše nádrže jeli již delší dobu na rezervu. Zde je třeba zmínit informaci, že celé západní pobřeží je výrazně méně osídlené a je zde i výrazně menší infrastruktura. Velká většina je zde řešena jedním centrálním místem, kde mají vše od krumpáče až po jogurty a občas je zde i čerpací stanice se servisem na místní kolová vozidla (ne všechna vypadla jako auta).
V ubytování nás uvítal starší manželský pár, který pronajímá jednu výborně zařízenou místnost kam jsme složili naše kosti a otevřeli si zasloužený gin s tonikem na který jsme postupně přecházeli z piva a vína. Mimochodem Anglický gin je opravdu výborný, a dokonce i namíchané plechovky chutnají jako gin s tonikem, a ne jako nějaký umělý vitacit. Paní domácí byla opravdu velmi přátelská a stále se nás dotazovala zdali něco nechceme a donesla nám domácí koláče. Chvilku jsme pohovořili o tom jaké je to celý život bydlet v takovýchto podnebných podmínkách až jsme vyhodnotili, že kraťasy se prostě nosí v létě za každého počasí a teplejší vlněný svetr si berou na zimu. U dalších ginů s tonikem jsme za přítomnosti paní domácí naplánovali další den. Dotazovali jsem se na různá zákoutí a doporučila nám si určitě zajet k nedalekému majáku Rubha Reidh.
Směr jih – směr Skye
Ráno po snídani tedy rychle do sedel a pokusit se dojet do dnešního vytyčeného cíle na ostrov Skye. Kousek za městečkem Gairloch jsme odbočili k uvedenému majáku Rubha Reidh, a tedy ta cesta je jak někde v zábavním parku. Rytmické zatáčky a do toho nakombinované horizontální zlomy. Držíte se řídítek a tlemíte se opravdu jak malé dítě. Krásná cesta podél pobřeží, téměř bez provozu je opravdu jak nějaký singletrack v horách. Zase bych se opakoval a nejsem tak zdatný spisovatel, abych našel jiné vyjádření pro parádní zážitek, ale tuhle cestu (B8021) si ještě zajedu projet. Na konci cesty je maják, kde se dá i ubytovat a všude okolo je mnoho ptáčkařů, kteří zde vydrží čučet do dalekohledů a sledovat pro nás nepochopitelné opeřence. Původně jsem se domnívali, že sledují velryby, to pro nás bylo zajímavé a odůvodnitelné. Ale velryby nikde, tak pár fotek a tentokráte již směr jih.
Dnešním hlavním lákadlem bylo projet ikonický Applecros a přejet na ostrov Skye tak jsme se vrátili na křižovatku v Gairlochu a po silnici A832 podél jezera Loch Maree jsme razili směr k další nezapomenutelné etapě naší cestě po NC500. Malý nákup v krámku při cestě se změnil na módní přehlídku, poněvadž jsme se rozhodli zakoupit na památku triko s logem trasy NC500. Tak dárek a vzpomínka pro nás zajištěna a stále za polojasného počasí směr Applecross. Tento poloostrov je považován za jednu z nejstarších osídlených částí Skotska a na západním pobřeží do dokazuje velké množství archeologických památek. Opět musíme zmínit, že počasí nám hraje do karet a my po krásné silnici dorazili k výběžku kde je Applecross pass. Rozhodli jsme se, že jej projedeme od severovýchodu směr Fearnmore po krásné úzké a rozmanité silnici. Tuhle část Skotska řadíme k tomu nejkrásnějšímu pro motorkářská srdce. Nahoru, dolu, levá, pravá. Super povrch, minimální provoz a zase ty výhledy. Takže za každou zatáčkou zastavit, vyfotit a někdy se vrátit a projet si tu parádu znova.
Applecross
Přes Lonbain jsme sjeli do turistického městečka Applecross a pak nastala ta Nirvána. Výjezd na Bealach na Ba je něco, co v blízké Evropě opravdu nevidíte a Skotsko se vám zde představuje v tom nejkýčovitějším světle. Cestou jsme potkali pár moto cestovatelů a i pár obytných vozů, které ale nijak zásadně na úzkých silnicích nepřekáželi a velmi ochotně motocykly pouštěli. Stejně tak v cestě nepřekáželo nespočetné stádo ovcí a klidně se pasoucích krav podél silnice. Fotky ani video z místa úplně nevystihuje tu atmosféru – zkrátka jeďte tam a čučte jako my s otevřenou hubou, která si naštěstí již na opakované údivy již zvykla. Po zpětném ohlédnutí řadím celý úsek se severu z města Tongue přes Applecors do Tortnapressu asi za to nejlepší, co jsem kdy na cestách za řídítky viděl a zažil (také proto jsem se rozhodl se s vámi o tento zážitek formou cestopisu podělit). Protože jsme měli déšť za zády tak jsme ustoupili od záměru si to projet ještě jednou a s kapkami na zadních gumách jsme pokračovali na ostrov Skye kde jsme si zajistili ubytování ve vesnici Torrin.
Ostrov Skye
Ostrov Skye jsme do itineráře zanesli, poněvadž jsme o něm slyšeli jen samé superlativy. No slovem klasiků: „..když to srovnám s tím výletem na Kokořín“. Ale postupně. Přes most Skye bridge jsme pokračovali malou silničkou plnou přechodů pro domácí zvířata do Torrinu, kde nás čekala majitelka B&B. Trochu jsme bloudili, poněvadž v tomto údolí není mobilní signál, a tak nebylo možné se dovolat paní domácí pro upřesňující informace, kde přesně se její barák nachází (přesněji u kterého stáda ovcí máme zatočit do mokřadů). Nakonec jsme obdrželi trochu jiný pokoj než jsme si objednali a učinili bezodkladnou hygienu abychom to paní domácí ve věku cca 45 let moc chemicky nezamořili. Paní byla sama doma a když nás viděla tak si šla pod záminkou, že si chce vyfotit pro syna naše motorky, vyfotit detailně SPZ našich motorek. Zřejmě se obávala, že jsme předložili falešné doklady a přijeli jsme za jiným účelem, než objevování krás Skotska. Sedli jsme si na terásku, otevřeli pivka a sýry (cheddar tu mají opravdu vynikající, jen bych nedoporučoval ty s příchutí) a kochali se výhledem na nedaleký záliv za krásného polojasného podvečera. Příhodu o zalétnutém a znovunalezeném dronu, kdy jsem nejprve ztratil a poté nalezl i powebanku a nakonec ztratil své motorkářské dioptrické brýle si nechávám k vyprávění u piva. Zde jen zmíním, že jsme se na ostrově Skye chtěli ubytovat v místních jurtách, ale ubytování na jednu noc nebylo nikde možné, a tak jsem vzali za vděk normálním B&B. Nakonec jsme se příjemně vyspali a ráno jsme vyrazili na okružní cestu po ostrově Skye.
Dle průvodce nás mělo čekat na tomto největším ostrově Vnitřních Hebridů velké množství překrásných scenérií a divoké hory. Tak asi jako jo, ale když máte za sebou celou cestu přes severní Skotsko, tak vám to již tak parádní nepřijde (jen náš subjektivní názor). Kdybychom to jeli z druhé strany, tak bychom měli asi jiný dojem, ale takto to byla jen další část cesty. Samozřejmě plno pěkných lokalit, ale všude mnohem více turistů. Předpověď počasí tvrdila, že dnes zřejmě zmokneme, ale i přesto jsme vyrazili bez nepromoků v krásném polojasném počasí. Cestu jsme zvolili proti směru hodinových ručiček, tedy nazpět na hlavní křižovatku do města Broadford, kde jsme natankovali a dokoupili pár energetických tyčinek na cestu po severní trase (A87) směr asi nejvyhlášenější místo na ostrově, ke skalnímu monumentu The Storr. Samotná cesta má výbornou kvalitu, ale zásadní motorkářské nebe zde nečekejte. Jak jsem psal, tak je zde výrazně větší množství turistů, takže potkáváte všude velké množství obytných vozů. Výhledy jsou také podél celé cesty, ale nic, co bychom již neviděli. Možná to vypadá, že ostrov Skye trochu haníme, ale asi je to tím, že jsme od něj čekali mnohem více a vlastně tam není nic více, než je vidět po cestě severním Skotskem (kde jsem měli navíc štěstí na absenci turistů). Dorazili jsme na hlavní přeplněné parkoviště pod skalním útvarem The Storr, který jak jsem psal je jedním z hlavních lákadel celého ostrova. My jsem nahoru ke skále nešli, takže náš úsudek může být zkreslen jen pohledem z větší vzdálenosti, ale podobné skalní útvary jsou vidět leckde v ČR. Takže povinná fotka a dále na cestu
Kolem ostrova Skye
Na Tripadvisoru jsme našli po cestě zastávku u vodopádu Kilt Rock, takže jsme defacto jen přibrzdili, vyhnuli se turistům, vyfotili se a se vzájemnými pohledy jsme se utvrdili, že oba očekáváme od tohoto ostrova o dost více. Tím, že je vodopád u cesty a je opravdu na krásných skaliskách tak ta zastávka stojí za to, ale Krimmelské vodopády to nejsou milý pane. Naštěstí nám trochu uvadající náladu pozvedla další zastávka, která byla vlastně jen náhodnou zkratkou abychom nemuseli jezdit na samotný konec ostrova.
Dalším, vlastně náhodným cílem cesty byl průsmyk Quiraing. Tato cesta tedy výrazně pozvedla pocit z ostrova Skye. Paráda. Krásně čitelné zatáčky na samotný vrchol, kde se vám naskytnou opravdu nádherné výhledy na tuto část Skotska. Na samotném vrcholu stánek s nechutnou překapávanou kávou a pár pokusy o anglickou gastronomii, který jsme tedy minuli a šli na malou procházku po stezce Quiraing walk. Tohle místo opravu vybízí k meditačním procházkám a výhledy vám způsobí téměř zkamenění nohou. Opět velké množství fotek z různých pohledů, na které se v budoucnu stejně zřejmě nikdo nepodívá a nazpět k motorkám. Tohle místo stojí za návštěvu tohoto ostrova.
Začalo se zhoršovat počasí, tak nasadit nepromoky a v krátké době najít nějakou občerstvovnu, která zasytí naše břicha. Za deště jsme dorazili k zámku Dunvegan, kde jsme si dali výbornou plněnou bramboru a zvažovali jsme, zdali zaplatíme nekřesťanské peníze za vstup. Protože pršelo a pršet mělo i nadále tak jsme ušetřili peníze, které jsem stejně večer utratili za gin s tonikem a pokračovali k dalšímu vytyčenému cíli na ostrově.
Protože prý kdo nenavštíví maják Neist tak jakoby na Skye nebyl. Rádi bychom vám popsali cestu k majáku a maják samotný, ale počasí si s námi doslova zahrálo na schovávanou. Tedy celou cestu k majáku chcavec jako blázen nikoli z vrchu, ale přímo kolmo proti, mlha jako v Rákosníčkovi, takže jsme doslova neviděli ani přední pneumatiku. Nicméně byl to jediný okamžik, kdy bylo na cca 3 hodinky špatné počasí a my to brali jako součást a zpříjemnění cesty (prostě jiný druh zážitku a ověření nepromoku od Scottu). Nicméně cíl dosažen, s úsměvem na rtu, že zážitek nemusí být pěkný, ale silný jsme se vyfotili s pozadím majáku (někde tam opravdu je) a pokračovali dál v naší cestě.
Pryč z ostrova
Pomalu jsme začali najíždět směr pryč z ostrova, ale ještě jsme chtěli navštívit vyhlášenou destilerku whisky Talisker ve městečku Carbost. Tahle vyhlášená palírna leží přímo u moře a má krásné turistické centrum. Takže jsme neodolali a doplnili další malou lahvičku do naší sbírky. Atmosféra u téhle palírny byla asi nejhezčí a nejpohodovější ze všech palíren, které jsme navštívili. Mít zde možnost si zajistit ubytování a trochu času navíc tak by zde člověk krásně zabil nemalé množství mozkových buněk. Ve městečku Carbost jsme měli ještě jeden cíl a to na doporučení od paní u které jsme spali. Jednalo se o rybárnu The Oyster shed, kde mají lokální, čerstvé plody moře a lokální potraviny. Tedy návštěvu téhle zelené plechové garáže vážně doporučujeme. Humry, ústřice opravdu vynikající a za celkem rozumné peníze. Jen musíte oželit kulturu stolování a zápach. Ale i tato návštěva umocní celkový zážitek z cesty a je to jedno z míst, které doporučujeme k zastávce. Další cesta s plnými žaludky za ustávajícího deště vedla již přímo z ostrova k dalšímu ubytování ve městečku Fort William.
Cestou k hotýlku, jsme navštívili ještě nejnavštěvovanější skotský hrad Eilian Conan, která leží na třech jezerech. Turistické informace o tomto hradu si dohledá asi každý sám, já jen zmíním, že je zde strašné množství turistů, takže rychlé fish and chips a dále směr ubytování.
Pomalu zpět
Další den nás čekal již jen finální Edinburgh s pár povinnými zastávkami. První zastávkou byl most z Harryho Pottera na silnici A830. Jako pěkný viadukt, ale jestli nejste fanouškové filmu jako my tak bude stačit, když si zajedete na Smržovku. Cestou nazpět jsme zhlédli soustavu plavebních komor, která nás jako techniky zaujala mnohem více než před tím viděný viadukt. Podél jezer a nejvyšší hory Skotska Ben Nevis jsme již razili směr Edinburgh. Zbývající kus cesty byl už jen transportní, takže to vemu opravdu hopem. Zastávku u Wallace monument jsme si zpestřili docela ucházející zmrzlinou a podiskutovali o tom, že si film Statečné srdce musíme pustit znovu, když už máme ty lokální historické informace.
Postupné finále naší cesty nám překvapivě zpestřila parádní silnice A82 z Glencoe do Clifton. Neočekávaná překvapení jsou, jak se říká ty nejlepší a tato cesta je opravdu za odměnu. Parádní asfalt, široká silnice a nádherné rytmické zatáčky v parádním údolí. Ve finále nádherné místo u výhledu na skalní útvary Three Sisters. Dále vás překvapí místní lyžařské středisko kde jsme si dali nic moc fish and chips. Zde jsme u mrzce usmažené ryby s gumovými hranolky zavzpomínali na návštěvu výborného The Trawler ve městečku Golspie na východním pobřeží. Od jednoho z místních jsem se zeptali co bychom měli určitě vidět cestou na Edinburgh a ten se dušoval, že určitě musíme vidět největší jezero Skotska Loch Lomond. Ok, změnili jsem trochu směr cesty a zvolili jižní variantu kolem jezera. Jestli znáte českou vysočinu nebo Lipenskou přehradu tak tam jezdit nemusíte. Oni jsou totiž skotové asi nadšení z velkého zalesnění a preferují jinou přírodu, kterou mají všude okolo. Celé okolí jezera je národní park a je to opravdu jen les, les a jezero, bez žádných výhledů a k tomu veliký provoz, poněvadž se jedná o příjezdovou cestu k hlavnímu městu Glasgow. Tedy směr východ do Edinburghu, kde jsem měli zajištěno naše poslední ubytování.
Přes Edinburgh k trajektu
Ubytovali jsme se v hotýlku indických majitelů. Po hygieně, jsme se převlékli do lehkého a jen v triku jsem na motorkách vyrazili ještě do centra Edinburghu, kde jsem stihli vidět, vše co nabízí turistický průvodce. Nakoupeno pár dárečků, pár ginů s tonikem a hurá nazpět na hotel a vyplánovat poslední cestu směr Anglie a trajekt. Cestu jsme zvolili po silnici A1 podél pobřeží, protože jsme chtěli navštívit ještě Holy Island, kam se jezdí jen za odlivu je hezké se projet po místě kde je občas voda. Zajímavé místo, které je pro našince dosti výjimečné.
A rychlý závěr
No a teď už jen velmi stroze. Trajekt jen tak načas, večer gin s tonikem, pár piv. Přejezd do kempu, kde bylo zaparkované auto, naložit motorky a už jen odsedět 1000 km směr domov.
A zhodnocení? Byla to vážení velká pecka a určitě se tam ještě jednou vrátím.
Tento náš cestopis vyšel i na serveru Motorkáři.cz, kde je dostupné i video.
